Je v našem srdci místo jen pro jednoho?

3. srpna 2018 v 16:23 | Drýmr |  téma týdne
Zase ta láska. Čím jsem starší, tim víc krásná mi přijde. A reálná. A svobodná, divoká, strhující.
Ale s tím vším samozřejmě přichází i to, jak je zlá. Ošklivá, neúprosná, neovlivnitelná.
Neopětovaná.
Láska k jednomu člověku je silná. A hodně vydrží. A také hodně dlouho.
Ale kdy je konečně čas dát v srdci místo někomu jinému?


Mám nejlepší kamarádku. Tedy, mám jich víc, ale tahle prostě je ta nejlepší z nejlepších. Známe se od začátku střední, prožily jsme spolu první všechno - lásky, slzy, trápení, maturitu, starosti s budoucností.
Často se bavíme o strachu. O strachu je velmi důležité mluvit, jelikož tím mu můžeme nejlépe čelit.
Každý z nás ho má z něčeho jiného - někdo ze smrti, ze ztráty člověka, z pavouků, hadů, jiné zvěře. Mým největším strašákem je pocit, že si dostatečně neužiju život. Že nenavšítívím všechny země světa, že neochutnám všechny jídla, nezkusím si zahrát na všechny nástroje.
Největší strach mé nejlepší přítelkyně je strach, který má hodně lidí - strach ze samoty. Z toho, že bude navždy sama, nebude mít koho milovat. Tvrdí, že si myslí, že přišla o tu jednu šanci na lásku, kterou měla a teď ji děsí představa, že už to znovu nenajde.
A bohužel, i přesto, že nejsem v řadách lidí vystrašených samotou, tento pocit mám taky.
Našla jsem člověka, zamilovala se, milovala jsem, nechala jsem se využívat, zametat se sebou, podvádět se - všechno proto, abych se pak nakonec nechala opustit s pocitem, že možná to ani nebylo reálné. A přesto, přes tohle všechno špatné, mám pocit, že už nikdy nebudu schopná takové lásky. Je smutné, řict tohle v devatenácti letech.
A víte co? Je to pravda.
Budu znovu milovat, někoho jiného. Možná i více lidí. Ale stojí si za tím, že už nikdy to nebude tahle láska. Tak velká a svěží.
Jak mi jedna osoba v mém životě řekla - nezáleží na tom, kolik lidí člověk miloval, protože všechny miloval jinak. Lidé se nedají porovnávat mezi sebou.
Ale ani tento pocit, pocit, že už jsem ve svém životě zažila tu největší lásku, mi nebrání ve víře v to, že se objeví další lidi.
Mám pořád chuť mlátit do věcí, když mi dojde, že to už nikdy nebude on. Pořád mám uplakanou náladu u každé fotky, kterou třeba i nedopatřením zahlédnu. Pořád je ve mně (i přesto že velmi malá) naděje, že možná, jen možná, mu to dojde.
Ale už vím, že jednou si do života pustím někoho jiného.
Ale teď ten čas opravdu ještě není.
Právě mám čerstvě za sebou takovou zkušenost. Myslela jsem si, že je čas. Čas na nového člověka.
Dívka, která mi ukradla srdce, je opravdu úžasná osoba. Jedna z těch nejúžasnějších, které jsem měla šanci poznat - ale i přesto to prostě nebylo ono. Ne, když jsem neustále byla myšlenkami jinde.
Četla jsem jeden článek o náplastech - neboli převoznících - osobách, které si po rozchodu hledáme jako "náhradu" za člověka, abychom se přes něj dostali a když už nám je náplast k ničemu, odkopneme ji.
Už jsem si v minulosti pár náplastí pořídila. A nechala je na sobě hodně dlouho, dokud samy neodpadly. A zůstala po nich jen lepivá výčitka, že jsem je nestrhla hned. Ublížila jsem takhle pár lidem.
Tentokrát jsem to udělala hned. Jakmile mi došlo, že to nezvládnu, udělala jsem to.
Snažila jsem se. Ale, v případě lásky se člověk nemá snažit. Má jen milovat, bez žádných vedlejších myšlenek.
Jsem ráda, že jsem to udělala. I když mi chybí.
On ten člověk přijde, až přijít má. O tom to je. Až budu připravená já, až budu mít vyřešenou minulost, až se nebudu muset snažit.
Zatím stále ještě nejsem, ale to je samozřejmě v pořádku. Každý by měl dostat tolik času, kolik potřebuje.
Pomáhá mi ta myšlenka, že opravdu jednou někdo přijde a opět mi rozsvítí svět.
Ale koho si tam vlastně pustit můžu a nemůžu? Do toho srdce?
V mém srdci, řekla bych, bych to mohla rozdělit na pokoje v hostelu.

Hostel Áďa.
Koho ubytujeme? - Každého, kdo je buď psychicky narušený, nebo minimálně potřebuje pomoct v životě.
Co musí dělat? - Podporovat mé vlastní životní cíle, zvyknout si na mé neustálé a otravné zpívání, počítat s častými depkami kvůli životu, neodsuzovat menšiny.
Koho již neubytujeme? - Lháře, podvodníky, fotbalisty, pokrytce.
Jaká je cena? - Nedoceněno. Prostě mě mějte rádi.

V mém hostelu jsou různé pokoje, rozdělené podle druhu člověka v mém životě.
Mám tam komůrku pro rodinu, ta je jak Hermionina kabelka - nekonečně velká. Mám velkou rodinu a pořád přibývá.
Další místnost, ta je pro přátele. Tam je už jen pár lůžek, ale vždy se tam může nějaké přibrat. Někdy se nějaké propadne a je potřeba ho vyměnit, jelikož už bylo prohnilé stejně, jako přátelství, které v něm leželo.
Mám bohužel i místnost pro nepřátele. Tu neotvírám, mám na ni špatné vzpomínky a pokaždé, když se pokusím je obnovit a napravit, dveře se mi znovu zabouchnou před nosem.
A poslední pokoj - pro lásku. U mě je tam jen jedna postel. Je velmi honosná, jelikož je jedinečná. Je jen jedna a i když se o ni třeba může pár lidí prát, srdce si musí pečlivě vybrat, koho tam ubytuje.
Nyní je pokoj obsazen. Jeho nájemník odešel, ale všechny věci v pokoji zanechal. Jako kdyby se snad chtěl vrátit. Minimálně jednou týdně pošle nájemné na další období, aby ten pokoj nemohl obsadit nikdo jiný.
Není to od něj hezké, že se neustále připomíná. Ale jakožto recepční to musím přijmout.
Těším se, na nového nájemníka. Ten starý dělá v hostelu jen bordel a zmatky. A aby toho nebylo málo, občas ještě napíše nepravdivou negativní recenzi. Těch pozitivních se dočkám jen v soukromí, kde si je nikdo nepřečte.
Taková spolupráce mi nevyhovuje.
Ale nic s tím neudělám, musím naslouchat srdci, hah.
A myslím, že to srdce má vždycky pravdu. Tak už jen čekám na to, kdy začne kázat jinak.
Chtěla bych Vám dát jen pár rad.
Není nic špatného na tom, když si uděláte z člověka náplast, protože se to prostě děje. Ono Vám to ze začátku nemusí docházet. Ale, když Vám to dojde, hned mu to dejte vědět.
Další - nenuťte se do hledání nových nájemníků. Dejte tomu starému čas na úplné vystěhování. Není dobré někoho ubytovat v pokoji, kde jsou stále vylepené fotografie a ve vzduchu vlaje stará vůně předchozího obyvatele.
A poslední - neposlouchejte lidi, kteří Vám tvrdí něco jiného, než si vy myslíte.
Only you can feel what you feel.
S tím se loučím.

PS.: S kým se uvidím příští sobotu 11.8. na tradičním Prague Pride v Praze?

Áďa.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 3. srpna 2018 v 16:54 | Reagovat

Jak to tak čtu, vypadáš, že máš za sebou velkej kus cesty. Ale nezastavuj se ... hodně toho je před tebou :)
Taky jsem se nedobrovolně ocitla v situaci, kdy jsem si myslela, že láska už nikdy nebude jako dřív. Nevěřila jsem, že může ještě někdy vůbec být.
A máš pravdu, nikdy nejde milovat dva lidi stejně, láska má mnoho podob.
Ale nezapoměň, že tu je ... i když jí nevidíš :)
Třeba by se ti mohl líbit článek o lásce ... http://jeife.blog.cz/1612/zmenil-me

2 Drýmr Drýmr | 3. srpna 2018 v 20:02 | Reagovat

[1]: Nezastavím! Teď už ne.
Moc díky za přečtení a určitě se podívám. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama