Potřebujeme ke štěstí lásku?

13. května 2018 v 20:39 | Drýmr |  téma týdne
Už to bude skoro dva měsíce od posledního článku, ve kterém jsem se rozepsala konkrétně svému minulému já o tom, co by mělo a nemělo dělat. Co ho čeká a nemine a co bude pro něj v následujících několika stovkách dní štěstí.
Tenkrát jsem jen těžko mohla tušit, že následující necelý měsíc od mého dopisu mě čeká taková spousta změn, jaká přišla.
Pojďte se mnou společně přijít na to, jak je štěstí pomíjivá věc a co v mém životě pod pojmem štěstí existuje nyní.

Každý má ve svém životě jednoho člověka, pro kterého by udělal cokoliv. A když říkám cokoliv, myslím tím naprosto cokoliv. V tu chvíli je pro něj tento člověk jeho štěstí. A zároveň celý svět.
Ztratit milovaného člověka je těžké. Není na tom ale těžké přijít o něj pouze fyzicky. Často jde i o ten pocit, který máme - že už nemáme někoho, kdo při nás stál v každé chvíli nejistoty, smutku, problémů. Někoho, kdo nám toho hodně dal i přesto, že nám v podstatě nedával nic. Někoho, kdo nás obeznámil s pocitem toho, jaké to je milovat.
Chybí mi, ale co s tím nadělám.
Kdy je však člověk připraven nechat něco takového jít?
Odpověď na tuto otázku zní: není. Na takový zásah se člověk nikdy nemůže dostatečně připravit; může se jen modlit, aby to zvládl.
Já jsem si poprvé ve svém, i když vcelku krátkém, životě byla jistá, že někoho miluji. A stále si jistá jsem. Ale člověku lásku nevnutíte. Ta musí přijít sama, musí být čistá, dobrovolná a to ji dělá nejkrásnější.
Nejsem si jistá, za jak dlouho budu v pořádku.
Dnes je to přesně měsíc a v mých představách a snech stále vidím to, co předtím - že jsem přišla o jediné štěstí, které jsem v životě měla.
Ale sama v hloubi duše vím, že to není pravda.
I přesto, jak je štěstí pomíjivé, stále nějaké to menší štěstíčko v životě máme.
Pro někoho to může být rodina, pro někoho přátelé, pro někoho jeho práce brigáda, koníček. Pro mě je to všechno z toho. Jsem tak neskutečně vděčná za své rodiče, za další členy mé rodiny, za své přátele, bez kterých nevím, jak bych takovéto horší chvíle zvládala, anebo také za to, že kdykoliv mě něco trápí, mám tu možnost sednout si ke klavíru nebo vzít do ruky kytaru a prostě to ze sebe dostat.
Mám v životě tolik věcí, které mě dělají šťastnou, ale přesto bych si přála, abych stále měla ještě aspoň tu jednu navíc.
Láska je tak neskutečně krásná věc. A právě, i když bolí, přijde nám krásná. Líbí se nám ta bolest, kterou zažíváme, protože je to pocit. A nám se líbí cítit.
Proto se v tom celý měsíc utápím a prakticky jsem se ještě nepokusila s tím něco udělat. A vždy, když si řeknu, že už je s trápením konec, stane se něco, co mě zase přiměje ty rány otevřít. A potom si do nich záměrně ještě nasypat sůl.
Nebaví mě poslouchat neustálé žvásty o tom, jak si mě stejně nezasloužil, jak jsem pro něj byla až moc dobrá, jak jsem se vlastně strašně trápila, jak to celé nebylo dobré. LŽI.
Jediný, kdo ví něco o tom, jak jsem se cítila ve vztahu jsme já a ten druhý.
A já sama moc dobře vím, jaké to bylo. Skvělé, nevynucené, velkou část z toho i šťastné, vtipné, někdy až moc dramatické a smutné, ale přesto krásné.
A je na mě, abych se s tím vypořádala. V takových situacích si totiž vždy musíte pomoct sami. Protože ostatní Vám pořád říkají ty stejné věci:
  1. "Bude to dobré, musíš to vydržet." - To vím taky. Nic jiného mi nezbývá.
  2. "Za chvíli ani nebudeš vědět, že jsi něco takového zažila." Vážně? A to víte jak?
  3. "Odjedeš do Norska a tam si najdeš někoho jiného a budeš milovat ještě víc." - Samozřejmě, že si najdu někoho jiného. Nebudu se přece do konce života trápit nad tím, co se mi stalo v devatenácti. Budu na to vzpomínat určitě i za několik let, ale bolest už bude pryč. Snad.
Ne. Jste to jen Vy, kdo Vám může pomoct. Jen Vy sami sobě musíte dát stop, výstražné znamení k tomu, že trápení už bylo dost a že ten kluk si Vás opravdu nezasloužil. Upustit od toho, co bylo a soustředit se na to co bude.
Já jsem k tomu ještě stále nedospěla. Stále si v hlavě dokola omílám, pročítám, prohlížím, počítám, umocňuju a rýsuju různé scénáře toho, co by bylo, kdybych něco udělala jinak. I když vím, že to ničemu nepomůže.
Někdy je ale dobré vědět, že svět je natolik rozmanitý a osud natolik zajímavý, že stačilo zvolit jinou cestu a vše by mohlo být jinak.
Kdo ví. Kdo ví, jak to celé dopadne.
Teď už je možná opravdu čas na to se soustředit na školu. Tedy vlastně už jen na maturitu.
Protože to je v mém životě nejspíš to jediné, co by mě zajímat mělo.
Ale bohužel, není. A ještě chvíli nebude.
Takže možná jeden černovlasý (nyní už oholený) klučina bude moci za to, že se potkám v září u maturity s odpadlíky ještě z minulého roku.
Tak asi i tak nám všem držíme pěsti, co říkáte?
Přeju Vám to, o čem tento článek původně být měl, ale vlastně nebyl.
Štěstí. Bude ho potřeba, ať už ve vybírání vysokých škol, u maturit nebo u rozlévání mléka.
Hlavně nad ním potom neplačte ale.
Nebo ano, ono to pomáhá.
Mějte se hezky,

Áďa.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama