když nadejde čas loučení, aneb změny

4. března 2018 v 18:28 | Drýmr |  life
Čas podávání přihlášek. Vyplňování dotazníků, zpracovávání maturitních okruhů. Čas odchodu.
Čas.
Aneb když Vám dojde, že nadešel čas loučení.


Je to tak. Stále se, již něco přes rok, držím svého plánu - odjet na konci léta po maturitě na rok do Norska, pracovat a poté se vrátit a rozmyslet si, co chci vlastně se svým životem dělat.
Máte totiž tolik možností! Já mám tolik možností. A to mě děsí. Protože i když mi většinu času připadá, že vlastně nevím, co chci dělat, je to vlastně naopak. Chtěla bych toho dělat hrozně moc a vlastně jen nevím, kterou variantu si vybrat.
Je to tak jednoduché, až je to těžké.
Nejjednodušší možnost, která by mě vlastně ani nestála moc úsilí, by byla se prostě vykašlat na další studium a jít pracovat do školky. Ale to dělat nechci.
Další možnost, která už je v háji, jelikož přihlášky se podávaly do konce února, by byla jít na vysokou školu a doufat, že mě ten obor v průběhu 3-5 let začne bavit.
Nebo, moje nejoblíbenější - vysrat se úplně na všechno, sbalit si věci, nechat tady všechny a vše a odletět někam hodně daleko. A doufat, že nějak prorazím tam někde v dálce. Hodně lidí by toto bralo jako útěk před životem, před povinnostmi a tak dále; já to však tak vůbec neberu. Spíš jako něco, co prostě musím zažít, abych se vlastně žít naučila. Je rozdíl mezi žitím a přežíváním a já mám pocit, že jsem za celý svůj život ještě pořádně nežila.
Nejspíš ze všech těchto možností jsem nakonec poskládala tu, která mě teď čeká - Norsko.
A tím se dostávám k tomu, že vlastně fakt odjíždím.
Již za 6 měsíců budu sedět v neznámém pokoji, nebo přinejmenším na letišti bůh ví kde někde v Norsku a nejspíše si z prvních pocitů bezmoci vyčítat, že jsem vážně odjela.
Rok je vlastně krátká doba, ale zároveň hrozně dlouhá.
Teprve včera mi začalo docházet, že mě čeká loučení s mým dosavadním životem tady.
Loučení s rodiči, kteří mě milují tak moc, že jsou šťastní, že dělám něco pro sebe, i když tu s nimi dlouho nebudu.
Loučení s přáteli, hlavně s těmi nejlepšími, kteří mě poslední 4 roky provázeli jak střední školou, tak i životem kolem. Kteří se bojí, že na ně zapomenu, ale jsou za mě také šťastní.
A v neposlední řadě loučení s láskou, což bude nejspíše to nejtěžší loučení v mém životě.
Protože už to rozhodnutí bylo to nejtěžší v mém životě. Bohužel, nikdo, ani on a dokonce ani já by mi neodpustil, kdybych zahodila svoje životní plány kvůli vztahu.
Nejhorší na tom je, že jsem to málem udělala. Protože kousek mé snílkovské a naivní dušičky stále věří, že láska je silnější než cokoliv jiného na světě. Možná proto mám stále tu naději, že ta naše to přežije.
Nechápejte to špatně, hodláme to skončit, než tam pojedu - rok čekání by nezvládl snad nikdo.
Ale možná někdy v budoucnu to dopadne. Kdo ví.
O tom jsem ale psát nechtěla.
Změny jsou vždycky těžké. A jak člověk vlastně pozná správné rozhodnutí?
Protože když se nad tím zamyslíte, když se rozhodujete, ať už je to mezi dvěma lidmi či dvěma možnostmi, nepřemýšlíte nad tím, co si o tom bude myslet strana, pro kterou se rozhodnete. Zajímá Vás to, co na to řekne ta odmítnutá. V rozhodování Vám nejde o to, co jím získáte, ale o to, o co se chystáte dobrovolně přijít. Čeho se hodláte vzdát. A v těch chvílích Vám konečně dojde, co pro Vás ta daná věc znamená. Bohužel, na to přijdete až po tom, co o ni opravdu přijdete.
To ví každý.
Každý z nás, by si určitě přál poznat správné či špatné rozhodnutí ještě před tím, než ho učiní.
Ale i když se nám to možná nelíbí, lidský mozek a vůbec celá lidská existence této věci schopna ještě není.
Kdo ví, třeba jednou bude. Ale do té doby budeme stále dělat rozhodnutí, ať už špatná, nebo ta správná, založená na našich instinktech a ne na základě toho, jak víme, že to dopadne. Do té doby budeme stále chybovat a z našich chyb se učit. A třeba jednou, až přijde ta doba, kdy budeme schopni budoucnost předpovědět, nám dojde, že život není tak zajímavý. A že se už nemáme z čeho učit.
Protože, i když si to mnozí z Vás nepřiznají, kdo nemá rád pořádné drama?

Nechci Vás přesvědčovat o tom, že se musíte vždycky rozhodnout. Ale na druhou stranu je docela těžké, pro všechny okolo, čekat, až se Vaše problémy vyřeší samy od sebe. Ale každý se hlavně musí rozhodovat podle toho, co chce on, ne co chtějí ostatní.
Život je hořký. Ale bohudík.
Užívejte konec studené zimy a myslete na mě v mém maturitním období plném stresu.
Jezte duhu a buďte fpoho.
Vaše,
neskutečně zmatená a vyděšená, ale šťastná Áďa.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Doktor Doktor | 9. března 2018 v 20:22 | Reagovat

Já jsem jako člověk neskutečně nerozhodný. To jsi možná poznala. Ale většinou jen přemýšlím nad prkotinami v životě, které moc hrotím. Do opravdu zásadních věcí se vrhám po hlavě. Moc nekoukám na to, co špatného by se mohlo stát. Nejhorší je, když začneš mít pochybnosti. Ale zatím jsem v životě žádného takového svého velkého rozhodnutí nelitoval. Možná to na začátku nebylo jednoduché, bolelo to, ale nakonec se na to zpětně koukám vždy pozitivně.
I teď mám před sebou životní rozhodnutí. Dlouho se převaloval jen v mé hlavě. Ale čím více jsem o tom začal mluvit, svěřovat se s tím ostatním, tím více se to stává reálné. Mám z toho strach, ale co když si to budu následující roky vyčítat, že jsem to nezkusil. Otvírají se mi nové možnosti. A když si za tím půjdu, tak ono to nějak dopadne... .)

Takže rozhodně do toho Norska jeď! A já tam za tebou dostopuji. (y)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama