Aloe vera teorie, aneb mé filozofické pojetí zlomeného srdce

28. července 2017 v 10:19 | Drýmr |  life
Zamilovat se lze na dva primární způsoby. Buď je to šíleně krásný nebo šíleně hrozný. Když se taková věc teď nedávno stala mně, vyvrcholilo to (a stále ještě bohužel vrcholí) způsobem nejhorším; a to oběma najednou.

Když si to tak vezmete a přeberete, zamilovat se je vždycky krásné, dalo by se říct. Ten začátek; motýlci v břiše, krásné průpovídky, hop sem, šup tam a vy jste zamilovaní, než by řekl švec. A pak už to jde rychle a může to vyústit ve dva konce - dobrý a špatný. Abyste se ale nenechali zmást, tak Vám musím sdělit jednu hodně důležitou věc - každý konec, ať dobrý či špatný, se může zvrátit v opačnou variantu. Jednoho krásného dne se to prostě může jednoduše posrat. Abych Vám pravdu řekla (či napsala, jak chcete), já asi nikdy předtím zamilovaná nebyla. Dětské lásky proběhly, dokonce i ty ne už tolik dětské, ale nikdy jsem necítila takhle silné pocity, jako cítím teď (i když jsem si třeba myslela a následně vnutila, že ano). Lásky přichází a odchází, s nimi i lidé a holt si na to my snílci musíme v reálném světě zvyknout. A právě hned s mou první, očividně reálnou láskou, přišly i první slzy a první zlomené srdce. Ach, ta puberta. Nechápejte mě špatně, brečet umím určitě stejně, jako ostatní, ale často mi to prostě moc nejde. Někteří lidé si myslí, že jsem mírně bezcitná, toho jsem si moc dobře vědoma. Ale lidi, kteří mě znají vědí, že já jsem právě spíše mírně přecitlivělá a to, co vidíte Vy z venku je jen jakási neviditelná stěna, kterou si kolem sebe moc ráda stavím. K čemuž se se vztahují i důvody, kvůli kterým brečím.
- filmy
- seriály
- škola
- rodina (my se totiž někdy umíme vroucně hádat).
A důvody, ze kterých mi doposud do breku nebylo?
- láska k jednomu konkrétnímu člověku.
A jsem opravdu vděčná (cítíte tu ironii?), že jsem měla možnost si to konečně vyzkoušet. No a tak se konečně dostávám k tomu, jak se mi podařilo nechat si zlomit srdíčko od totálního fuckboye. Teda, ono už to slovo FUCKBOY vyjadřuje naprosto všechno, co se stalo, takže je Vám to určitě jasné. Byla jsem hloupá, v té chvíli šťastná, naivní, neposlouchala jsem ty věty jako "hlavně se do mě nezamiluj" a "zlomím ti srdce" a pak jsem se nechala odkopnout. Vlastně ne tak úplně, jelikož jsem s tou danou osobou byla následně dál v kontaktu a to mi lámalo srdce ještě více. Po mnoha výlevech mé nejlepší kamarádce a dalším jsem se rozhodla, že je na čase přestat si "užívat" návalu pocitů a konverzaci utnout. A nyní je čas pro mou filozofickou hemisféru. V jednom z mých záchvatů breku jsem se zamyslela nad tím, proč sama sebe takto trápím? Proč se vracím myšlenkami k těm momentům? Proč poslouchám ještě naschvál depresivní písně s uspokojením, když mi následně do očí vhrknou slzy? Proč si záměrně způsobuji ještě víc bolesti?
Když jsem byla malá, měli jsme v obývacím pokoji vedle klavíru květináč s Aloe vera. Nevím, jestli víte, jak vypadá, ale není to pro tuto věc nějak životně důležité. Ona totiž tahle milá kytka má na stonku takové tečky, pupínky jsem tomu říkala, co se hrozně pěkně loupají. Jednou jsem se aktivně rozhodla jeden z těchto chlupatých flíčků sloupnout a k mému dětskému úžasu ze stonku vytekla jakási bílá tekutina. Musíte samosebou rozumět, že jsem byla malej a nevzdělanej kid a fakt jsem nevěděla nic o tom, že by se v rostlinách mohlo něco takového nacházet a už vůbec ne co a proč. Samozřejmě jsem šla ihned za mamkou s dotazem, co, že to vlastně je. Po dostatečném nadávání na mé kazisvětské vlastnosti mi vysvětlila, že je to taková vodička, míza, co proudí v květině a je to taková její krev; že prý podle ní poznám, zda je rostlina naživu. A tak jsem každý den chodila potají kousky té Aloe loupat, abych ji pohlídala, že žije. No a jednoho dne už z ní nic nevyteklo. A za pár dní prostě uschla a chcípla. Slzička ukápla, ale na kytku jsem si od té doby až do minulého týdne nezapomněla. Dokud mě nenapadlo přirovnat ji k mému srdci. Tak moc jsem se bála, aby neumřela, že jsem ji sama nakonec zabila. A tak moc jsem se bála, jestli vůbec budu někdy schopná něco cítit, že jsem si to srdce, když se to konečně dělo ždímala a ždímala, abych si byla jistá, že se mi to pouze nezdá.
A po nějakém čase mi došlo, co, že to vlastně dělám. Konverzace už není. A zbyla prázdná vzpomínka. Všechno, co jsem mohla věnovat svým nejlepším přátelům, které jsem bohužel odstrkovala, jsem věnovala do nicoty; člověku, který za to ani nikdy nestál. Během jednoho týdne jsem přišla o všechnu svou pozitivní náladu a o člověka, na kterém mi záleželo nejvíce. Lidé, kterým jsem v minulosti (nevědomky) ublížila si řeknou, že je to karma. Karma je svině. Na karmu věřím a věřit budu. Ale jestli to karma opravdu byla, nevidím důvod, proč se za to tomu člověku posmívat, či ho zavrhnout ve chvíli, kdy je to potřeba. Buddhismus, na němž je karma nejvíce ze všech filozofií založená, hlásá dvě hesla: Jednej tak, jak chceš, aby ti bylo vraceno & nekonej zlo. A bohužel, někdy se tato dvě souvětí mohou navzájem vylučovat. Ale není to důvod k tomu zařídit, aby se opravdu navzájem vylučovaly. Snad to někdy bude všechno v pořádku. Musím už jen doufat v to, že jak se říká, čas opravdu zahojí všechny rány. I ty ostatních, protože to je to, o co mi primárně jde.

Jelikož jezení duhy mi nepomáhá, mějte se prostě krásně. Nenechte si lámat srdíčka a myslete na své štěstí, protože důležité je, abyste se vždy cítili příjemně vy.
Tak zase někdy, snad brzo, protože vypisování mých depresivních myšlenek Vám mi chybělo ze všeho nejvíce.
Užívejte léta!
Drýmr.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama