Nálepky

8. dubna 2017 v 19:13 | Drýmr |  life
"Ty jsi lesba? Aha. Nevypadáš na to."
"Nejsem lesba," říkám rozhodně a připravuji se na již stereotypní rozhovor, který musím minimálně jednou týdně absolvovat, to asi abych se nenudila. Nebo mě to možná upozorňuje na to, kolik chyb jsem v životě udělala. Nebo na to, že ve světě jsou stále naprosto přízemní lidé, kterým se těžko takové věci vysvětlují. Nebo prostě a jednoduše na to, že na světě je hodně stejných lidí, jako jsem já a třeba je to zrovna ta osoba, se kterou mluvím.
Nemám ráda nálepky. Ne jen ty orientační, ale o tom někdy jindy.

"Ale vždyť jsi právě řekla, že jsi chodila s holkou," povídá můj oponent a už jako bych slyšela, jak mu v hlavě začala rotovat zubatá kolečka signalizující, že mě nechápe a chce se se mnou hádat.
"To ale neznamená, že jsem lesba."
"Takže jsi bi?" Klasická odpověď formou otázky, když se takové téma načne.
"Ne."
Nejsem naštvaná, vážně ne. Možná prvních pár lidí, se kterými jsem tuto konverzaci vedla, mě naštvalo, ale nyní jsem klidná. Klidná, protože vím, že mě většina lidí bude i po takovém filozofickém dialogu brát jako lesbičku.
Jsem jen lehce zklamaná, že v dnešní době to musím lidem osvětlovat i přesto, že se taková věc stala celkem normálním případem i u mladých, ale i u těch starších lidí.
V tuto chvíli se už můj debatní soupeř dělí na dvě kategorie.
1) Buď to vzdá a čelí mému vysvětlování toho, jak se situace má, a nebo 2) zeptá se, zda jsem pansexuál. U druhého případu většinou trochu zvedám obočí, překvapená, že ví o tom, že něco takového existuje.
Na to pak většinou odpovídám podle mého rozpoložení. Když jsem unavená a líná, odbydu ho s tím, že něco takovýho a odcházím. Ale většinou, jelikož mám filozofické nálady skoro 24/7, začnu dlouhý monolog o tom, jak se prostě nechci definovat.
Pak následuje další rozdělení - na lidi, kteří to chápou a řeknou, že to tak asi bude a na lidi, kteří si stále myslí, že jsem 1) lesba, která si to prostě jen nechce přiznat, 2) bisexuálka, která chce být zajímavá, 3) pansexuálka, která nechce být zajímavá.
Je mi na 100 % jasné, že každý člověk na světě má různé názory na různé věci. Ale ono zase není tak težké pochopit aspoň tuhle, jednoduchou, malinkatou věcičku - že je mi to prostě jedno.
Jak řekla jedna holčina na YouTube, kterou jsem nedávno zahlédla - koukám na lidi jako na květiny, všichni jsou stejně krásní. S tím rozdílem, že ona to myslela v asexuálním/aromantickém smyslu, ale já si to hezky převezmu do svého vlastního zasněného vesmíru.
Já totiž na lidi také koukám jako na květiny - protože všechny květiny jsou krásné, bez ohledu na to, jaká květina to je. Nebo jak voní. Jakou má barvu. Tato všechna přirovnání by se dala přiřadit k lidem. Jaká květina to je - zda je to malý, velký, hubený, tlustý, brýlatý, hnědovlasý, blond atd. člověk. Jak voní - zda je to kluk, nebo holka, transgender či jiná pohlaví (a že jich na světě je!) Jakou má barvu - ať už černoch, běloch, asiat, cokoliv.
Stejně krásná a voňavá je rudá růže jako je bílý tulipán.
Existuje vůbec bílý tulipán?
A tím se dostáváme k tomu, jakou chybu jsem v minulosti udělala.
Nevím, zda někdo sleduje můj twitter, instagram, facebook, cokoliv, ale minulý kalendářní rok jsem se neustále někde zmiňovala, že jsem lesba. Prostě na holky. Myslela jsem si: Ano! To je ono! To je ten důvod, proč mi to s žádným klukem ještě nevyšlo! A teď to ví i má rodina, tak proč to nevykřičet do celého světa?
Tak jsem to vykřičela.
Jenže, co se nestalo - zamilovala jsem se a nebyla to holka.
Co teď, že?
No, nakonec to dopadlo tak, že lidi jsou ze mě ještě více zmatení, než předtím.
Nechápou, že když se mi člověk líbí, líbí se mi jeho duše. Vidím jeho duši, jeho auru, ať už je duhová, nebo černá.
Líbí se mi jeho aura. Jeho já. Miluju jeho já.
Přitom nakonec už jsme všichni stejní - prostě milujeme duši.
Miluji, miluješ, miluje.
Milujeme,
milujete,
milují.

MILUJME!


Drýmr.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama