Všechno je složité, jen my jsme jednoduší. Nebo naopak?

11. prosince 2016 v 19:34 | Drýmr |  life
Předtím, než se začnu omlouvat za další dlouhou odmlku a ještě předtím, než vydám cestopis o Paříži, ráda bych se s Vámi podělila o jednu důležitou věc, která se v mém životě tento měsíc odehrála. A tím nemyslím menstruaci.

Po nechutném úvodu bych měla začít tím, o co se jedná. Jde o to, že se mi tento měsíc změnil život. Možná bych tento článek mohla i přiřadit k Tématu týdne, ale rozhodla jsem se nevystupovat z řad blogerů a zůstat nadále naprosto un-famous a neoblíbená.
Došla jsem totiž svými myšlenkovými pochody k jedné celkem důležité otázce.
Je složitý svět, tím pádem každý je sám o sobě jednoduchý, nebo je svět jednoduchý, ale my jsme složití?
Nějak se nemohu dokopat k výsledku.
Pokud jsem já jednoduchá, svět okolo mě je složitý, znamenalo by to, že kdyby svět neexistoval, jsem jednoduchá a nemám starosti. Netrápím se.
Kdyby to ale bylo naopak, nejspíš by stačilo pochopit, že já jen si to dělám složité a přitom je to tak jednoduché.
Když se nad tím tak zamyslíte, je strašně těžké vymyslet odpověď.
Na světě, ať už složitém či jednoduchém, jsou stále věci, na které neznáme odpověď.
Další, co se mi dostalo do ruky, byla jedna zkušenost, kterou se mi v podstatě vyplnilo nejedno mé morbidní přání.
Abyste věděli, mám seznam morbidních přání. Nebudu Vám ho zde vypisovat, ale jsou tam například takové věci:
  • někdo by mohl skončit v nemocnici, abych za ním mohla jít
A podobné.
Samozřejmě, že ani jedno z těch přání není myšleno vážně, jsou to jen mnohé věci, které mi vyplynou na mysl, většinou při sledování filmů a seriálů.
Protože abyste věděli, tak já jsem totální seriálový maniak. Ti, co mě znají ví, že svůj život řídím na 90% hlavně podle seriálů. Někdy vstávám dřív, abych se podíval na nový díl Shameless. Pak si celý den stěžuju na únavu. Nikdy nechodím ven, je to ve většině případů kvůli seriálům. Ale já přeci nemůžu za to, že mě lidi otravujou zrovna, když dělám maraton The Walking Dead. Také mají lidi tu schopnost, obírat mě o čas na seriály tím, že mi napaří zkoušku v ZUŠce na jediný den, kdy mám čas podívat se na novou epizodu Teen Wolf.
Být profesionální sledovač seriálů je mnohem těžší, než by si kterýkoliv v podstatě normální člověk mohl představit.
Každopádně, abych vysvětlila souvislost.
Svým seriálový životem jsem si vypěstovala jakýsi blok, který mi celkem ničí šanci najít si plnohodnotný vztah. Už jsem si totiž udělala určité představy o tom, jak má láska vypadat. Takže pokud v mém nově kvetoucím vztahu není žádná hodně sick zápletka, nemá ten člověk šanci. Ne, že bych nebyla normální (nejsem), prostě jsem jen hodně dobrodružnej člověk. Protože já jsem vlastně strašně uvědomělá (právě z těch seriálů). Jde prostě o to, že seriály mi přinesly hodně, fakt strašně moc dobrých zkušeností (naučila jsem se anglicky líp, než za celých 11 let co chodím do školy, znám všechny písničky do roku 2015 - děkuji ti Glee, a umím nazpaměť všechny scény American Horror Story, což považuji za jeden z největších úspěchů), ale víceméně je tu i dost hodně špatných věcí, bez kterých bych se asi obešla. Například blok na lásku. Mírně řečeno, pokud se o mě někdo neporve, neskončí v nemocnici nebo nemá bipolární poruchu, musí se mi hodně líbit, jestli s ním skončím. Ne, že bych těch vztahů měla nějak hodně.
Vlastně byly dva.
Co tím chci říct je, že mám kvůli seriálům nejspíš navždy zničený život.
"You're under my skin man, what can I do?" - Mickey Milkovich, Shameless (US), s07e10
Tenhle kvót vystihuje mou lásku k seriálům v 10 slovech. Více netřeba říkat.
Takže, nejen, že se můj život poslední dva měsíce netočí kolem ničeho jiného, než gay párů, ale našla jsem možná konečně tu lásku, kterou jsem dlouho hledala. Je to dívka, co se mi líbila ještě předtím, než jsem zjistila, že se s ní vůbec něco děje, protože něco se děje. Nebudu říkat co, je to soukromá záležitost, ale zaráží mě na tom jedna věc. Moji přátelé, rodina, všichni, komu o něčem takovém řeknu většinou řeknou to samé: "Proč bys do něčeho takového chodila? Vždyť ten člověk už takový zůstane."
No, o to právě jde, že třeba ne. Zaprvé, celkem dost problémů s dospělostí zmizí a zadruhé, není právě láska to, co takový člově potřebuje? Teď se ve mně vyvinulo tolik ochranářského instinktu, že jsem podobný feeling zažila pouze, když se přišlo na to, že je Ian v Shameless bipolární. A Even ve SKAM. Popravdě, čekám, kdy s něco podobného stane i v Eyewitness a Mickey, Isak a Lucas si můžou dojít na pivo pokecat o svých nemocných partnerech.
Prostě chci vyvinout co největší úsilí, abych zamezila dalším špatným věcem, aby se měla o někoho opřít, koho milovat. Je to snad dobře, ne? Já vím, že ano.
Co mě seriály naučily a jsem za to ráda je to, že by se člověk pro lásku nikdy neměl vzdávat, i přesto, že "no one is willing to sacrifise anything for love in 2016" - Noora, SKAM, s03e06 (myslím, nevím přasně jaký díl to byl)
Většinou je to, co řekla Noora pravda. Ale také je to většinou způsobeno tím, že člověk ještě nenašel toho pravého. Já taky ještě nenašla, prozatím. Uvidíme, co se z toho vyvine. V podstatě bych teď mohla říct, že jsem zamilovaná.
Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží tentorát, než zase prohlásím, že láska neexistuje. Tedy alespoň v normálním světě. Protože v seriálech jí je pro každého dost.
Jak jednou pronesla má nejlepší kamarádka - dala jsem tolik lásky seriálům, že už mi nezbyla žádná pro lidi.



Drýmr.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama