teplá Praha aneb další zkažené iluze o lásce

30. října 2016 v 17:01 | Drýmr |  places
Miluju Prague Pride. Duha a úsměvy kam se podíváš, vedro a radost.
Nejteplejší den v roce letos připadl na 13. 8. což je náhodou zrovna mé šťastné číslo.
Kromě toho, že jsem si tam prošlapala vansky, jsem si to opět nádherně užila.
Bohužel, stejně jako minulý rok jsem tam zavítala s někým mně hodně blízkým a opět, stejně jako minulý rok, z toho stejnak nic nebylo.


Jinak všechny fotky jsou mé a kdo má čas a chce vidět kousek z pozitivní energie, může se podívat zde!

Prague Pride Parade je pro všechny. Je jedno, zda jste gay, lesba, bisexuál, transgender, pansexuál, asexuál, aromantik, genderqueer a jiné, nebo prostě jen simple podpůrce lgbt+ komunity. Dokud nejste homofob, najdete si na Prague Pride to své. Není totiž nic krásnějšího než vidět tolik šťastných lidí najednou. Kamkoli se podíváte, tam vidíte úsměv, polibky, spojené ruce, přátelská objetí, či free hugs.
Pokud nejste totální ignorant, není žádná možnost, že by Vám tolik cizí radosti neudělalo dobře.
Já jsem se na PP poprvé vypravila již minulý ročník, kdy jsem byla (jak jsem tu již zmiňovala) bezhlavě zacrushovaná do hetero holky a ještě k tomu jsem nebyla vyoutovaná. Tedy, pokud myslíte oficiálně. O tom snad někdy jindy.
I přesto, že jsem sama sebe i ostatní přesvědčovala, že tam jedu jen z důvodu, abych podpořila tuto komunitu, nemohla jsem si při průvodu pomoci a hledět na komunitu tak, jako na svou vlastní krevní skupinu. Ale jelikož jsem s touto holčinou měla velmi přátelský vztah a nechtěla jsem o ni přijít, samozřejmě jsem se malinko držela zpět. Jediné co mi zabraňovala roztáhnout svá pomyslná duhová křídla byla tedy ona a přátelství s ní. Ale abych řekla pravdu, jsem ráda, že to tak tehdy bylo, jelikož kdybych se prokecla, nejspíše by naše přátelství skončilo. Ale jelikož jsem své city udržela pod, jak se říká, pokličkou, přešly mě a zůstaly jsme pouze kamarádkami.
Tento rok, tudíž 2016, jsem se tam opět vypravila s objektem mého zájmu.
Fresh vyoutovaná a i totálně připravená. Těšila jsem se, až ty svá imaginární křídla krásně roztáhnu, rozhodím své sítě (spíše vlajky no) a možná i vybuduji milující vztah, ale jediné, co se mi povedlo byl vzlet. Vzlet byl ale takový, že mě od dané osoby odvedl. Jak bych to řekla - když jsem kolem nás viděla, jak má taková láska, kterou jsem chtěla zažít, doopravdy vypadat, došlo mi, že to co máme, není to pravé. Větší srandu jsem tam zažila i minulý rok a to jsem stála nohami na zemi.
Znáte to, když už něco vypadá fakt dobře a Vy se najednou dostanete do těch sekundárních myšlenek, kdy přemýšlíte, zda jste na takovou věc připraveni? Uvědomíte si, že jediné co může pomoci je buď pauza nebo konec. Tak jsem prostě řekla jak se cítím a dostala jsem docela čočku. Přitom jediné, co jsem potřebovala, byl čas. Já jsem na ni čekala půl roku, dělala jsem první poslední a když byla řada na ní, aby počkala na mě, to ne. Nakonec to celé vedlo jen k neustálým hádkám pokaždé, když jsme spolu byly. Nakonec jediné východicko bylo tzv. spálení mostů, což znamená odstranění veškerých důkazů o tom, že ten člověk existoval. Ale je to mnohem těžší, než jak to vypadá.
Protože ta nejhlubší jizva, ten nejhlubší řez zůstane ve Vaší hlavě a hlavně, ve Vašem srdci. Nemáte sice fotky, ale jak ta osoba vypadá nezapomenete. Možná nemáte zprávy, ale ty nejdůležitější věty se Vám zaryjí do paměti navždy.
Nemáte sice telefonní číslo, ale to že ta osoba bydlí 100 metrů od Vás moc nepomáhá.
Nicméně, to jsem docela odbočila. Takže k titulku článku přidávám i zlomené srdíčko.

Takže, Prague Pride.
Jak bych to popsala. Akce, které se nikdy nevzdám. Možná kdyby jste mi nabídli lístky na koncert Troye Sivana. Nebo kdyby v ten den byly Vánoce, protože jsem Vánoční maniak.
Ale kromě těchto dvou případů, bych za to nikdy nic nedala. Protože stačí se účastnin jednou a už Vás nikdy nenapadne vynechat - je to návykové. Krásnější (a teplejší) den už prostě nezažijete.
Vtipné je, že vedro opravdu je pokaždé.
Vychází se z Václaváku, jde se přibližně hodinu a končí se na Letné, kde následuje hudební program a stánky s různými atrakcemi. Můžete se nechat pomalovat, otestovat, poučit, vyfotit, ale dokonce i na 24 hodin oddat.
Jak jsem říkala, každý si zde najde to své. Tak neváhejte a 12. 8. 2017 (nejspíše) pojeďte se mnou!
A tentokrát už snad bez zlomených srdíček. :)
Drýmr.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Loket Loket | 30. října 2016 v 17:21 | Reagovat

Pálení mostů je náročný, ale časem to fakt bude lepší.. ❤ a co se týče PP tak příští rok spolu prosím! Už na to čekám tak dlouho, že i kdybych měla zlámaný obě nohy, tak se tam poplazim. :'D a srdíčka budou ok ❤ :) protožee.. mě se zdá, że svítá nám ❤ :'D

2 thelifeofdreamer thelifeofdreamer | 30. října 2016 v 17:27 | Reagovat

[1]: Kyčel je ti moc vděčná! ❤

3 Doktor Doktor | 2. listopadu 2016 v 0:16 | Reagovat

Zas skvělý článek! A poslední dobou se objevují i docela často. (y) jen tak dál.. tvoji fans očekávají sepsanou druhou půlku léta. .)
Už víš, s kým pojedeš příští rok?
Je důležité jet s někým, s kým víš, že si to užiješ a bude sdílet tvé nadšení do PP. Pak to bude dokonalé. I když vždycky se může stát něco, co ti otevře oči a posune dál. Buď za to ráda.
~~~
Pálení mostů - to je něco, co nedokáži. Rozhodně si nevzpomenu na jedinou osobu opačného pohlaví, u které bych to dokázal. Proto jsi dobrá, že jsi to v tomto případě zvládla. Chápu jak to pro tebe musí být těžké. Ale teď se asi cítíš svobodněji. Neváže tě minulost, žiješ budoucností.
Já mám s tímhle opravdu problém. Nedokáži člověka vymazat jen tak ze života. Stačí, když mu otevřu pomyslná vrátka do mé duše, a už tam zůstane otisklý. I když zavítá jen na skok a pak zase zmizí, zůstane tam po něm jizva, která při myšlenkách dává o sobě vědět. A že já přemýšlím fakt často. Ten člověk je třeba už přes rok dávno pryč, ale já ty rozletěná dvířka po něm nedokáži zabouchnout. Tím více zamknout. A proto často koukám tou škvírou, jak se ten člověk vzdaluje, (ono většinou ani žádné volání na něj nepomůže, spíše ještě zrychlí). Po tom roce má kolem sebe už úplně jiné lidi. Tím směrem ke mně se ani nepodívá. Přes to všechno se stejně občas u těch dveří zastavím a chvilku se zamyslím nad zážitky a vzpomínkami. Tohle mě asi dost brzdí v otevírání dalším lidem. Možná to nejsou dveře, ale spíš okna. I když je zavřeš, pořád vidíš co je za nimi a marníš před nimi čas, koukáním  tupě ven. A nebo je problém někde jinde. Třeba ty mé dveře ani nemají zavírání, takže si ti lidé jimi kolem mě procházejí, jak se jim zlíbí. Proto jim nedělá problém sebrat se a odejít. Oni nemusí ani udělat to, vzít za tu kliku. Prostě si jen kolem mě procházejí, protože tam je úsměv a pozitivní energie. Většinou. No, pak co odejdou, tak zas chvíli /delší chvíli/ ne. A i přes to, že mi za tu chvilku někdy i dost ublížili, já bych jim po čase stejně znovu naivně otevřel. A pravděpodobně si nechal znovu ublížit. Když já, jak čas plyne, ty špatné vzpomínky vytěsňuji z mysli a nechávám si tam jen ty na krásné chvíle. Je to ale dobře?
No, asi je to správné pálit mosty, jen je to opravdu náročné. Já na to nemám povahu. To prakticky dokazuje i tenhle komentář. Už jen tím, že je...

4 Drýmr Drýmr | Web | 2. listopadu 2016 v 17:16 | Reagovat

[2]: Děkuji moc za tento upřímný a dechberoucí komentář. Muselo dát práci sepsat u dveřní teorii! :)
Očekávejte další článek velmi brzy! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama