Slova

19. března 2016 v 19:03 | Drýmr |  random shits
Je zvláštní, jak jedna věta dokáže z minuty na minutu změnit celý Váš pohled na svět…




Představte si, že jdete v neuvěřitelné zimě ze školy domů, pěšky, asi 2 kilometry. Pak přijedete domů a zjistíte, že jste nechali otevřené dveře do koupelny, takže odtamtud Váš pes ukradl houbu, roztrhal ji a roztahal po celém domě. Navíc máte úplně špatný týden, nic se Vám nedaří a jste unaveni tak moc, že by jste si nejradši lehli a spali, ale není na to čas. No a pak, když o půlnoci konečně zalezete do postele, cítíte se sami a nechtěni, napíše Vám člověk, od kterého byste to nejméně čekali, že Vás chce vidět, že Vás má rád. A Vy se tetelíte štěstím, protože najednou jste někdo úplně jiný. Najednou už nejste naštvaní na celý svět, nemáte chuť každému vlepit facku a kopat do věcí. Najednou jediný pocit, který máte je nějaký neznámý, který si nedokážete vysvětlit. Máte chuť akorát tak každého pohladit a uklízet si po sobě věci (což já moc nedělám, jsem totiž hrozný bordelář).
A přesně něco takového se mi včera stalo. Teď už nejsem neuvěřitelně nakrknutá na každého, kdo se na mě podívá, jsem jaksi veselá a ráda z každé maličkosti.
V minulosti jsem udělala mnoho chyb, jedna z nich byla ta, že jsem odmítla toho nejlepšího člověka, jakého jsem kdy v životě poznala. Byl mi tak podobný, až mne překvapovalo, že ho znám teprve pár týdnů. Přišlo mi, jakoby se naše duše dlouho hledaly. Zažila jsem toho s ním za tu krátkou dobu opravdu hodně. Avšak potom jsem si musela vybrat mezi ním a člověkem, kterého jsem znala dlouho a už jsem na něj byla zvyklá. Ne, že by mě to nějak omlouvalo, to právě, že vůbec ne. Ale udělala jsem to s pocitem, že je to správné a vybrala jsem si toho druhého. Tak jsem ztratila člověka, který mohl být víc než jen dobrým kamarádem. Později mi došlo, jakou chybu jsem udělala a snažila se ji napravit. Tak se stalo, že jsem přišla i o toho druhého a najednou neměla nikoho. Snažila jsem znova navázat to spojení s tím správným, ale už bylo pozdě. V létě mi ten dotyčný napsal velmi krásné přání k narozeninám - jedna věta zase změnila úplně všechno.
Nyní jsme se však dali znova dokupy a zase se splu kamarádíme. Sice to není jako dřív, jelikož za tu dobu se stalo mnoho věcí, které změnily naše životy (jeho láska, můj coming out a jeho změna školy), ale i tak je to stále rásné a jsem za toho člověka moc ráda.
Takové chyby nás sice poučují do života, ale nikdo nás nikdy nevaroval, že budou tak bolestivé. I když jsem v podstatě vlastně stále jen malá holka, která ještě nic nepoznala, nezažila tu "opravdovou" bolest, kterou si život nachystal, už teď vím, že takové chyby nás stojí hodně.
Každopádně, poučila jsem se a to je asi to hlavní.
Slova jsou malé útvary, které dělají náš život lepším i horším, v těchto obou případech lepším. Ale slova dokážou právě i dost zasáhnout, proto je lepší dávat si pozor i na to, co z pusy vypouštíme. Není to tak, že vyčítáme něco rodičům, protože ti nás milují a vždycky nám odpustí. Jde o takové ty "méně" důležité lidi, jako například takové kamarády. Mně už se nejednou stalo, že jsem si předem nerozmyslela, co říkám a dosáhla jsem bohužel jen toho, že jsem ublížila kamarádce, která se mnou od té doby nepromluvila i přesto, že jsem se mockrát snažila to napravit. Slova smažeme, škrtneme nebo přepíšeme, ale památka po nich zůstane. Ať už bolestivá nebo veselá, to už je jen na nás.
Někdy jsou slova jen v naší hlavě, představujeme si, jak budou znít, jak zapůsobí až je vyřkneme, jak něco změní, ale nikdy je nevyslovíme nahlas - takové situace jsou časté u všech lidí.
Slova nás také dokáží zesměšnit, ale to je hlavně poblém každého z nás, zda se zesměšnit nechá. Jako praví jeden moudrý film (ehm…je to Barbie a škola pro princezny), nikdo nás nemůže ponížit, bez našeho svolení. A ta slova, ta jsou právě naše svolení - protože my určujeme, zda jsou dostatečně správná na to, abychom se jimi dokázali prosadit jako inteligentní jedinci a ne jako zaostálí idioti.
Slova mají hodně tvarů. Mají hodně výrazů, hodně významů a hodně důsledků. Jsou důležitá, ale ne tak moc, jak myslíme. Lidi přežívají i bez nich, náš primitivní lidský druh si bez nich v tomto krutém světě vystačí.
A my Drýmři, my stále jdeme potichu a beze slov davem. Nežijeme beze slov, my bez nich přežíváme.
Drýmr.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Doktor Doktor | 22. března 2016 v 21:25 | Reagovat

Nemám slov!:o :')
Přečteno nespočetněkrát - a pokaždé mi to zvedne náladu. .)
Zas úžasný článek. Tyhle spontánní myšlenky jsou vždycky hluboké a působivé..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama